Je fakt sranda, že téměř vždycky, když piju, tak to skončí tím, že brečím, je sranda, že to vím předem, že to tak bude, že na to ostatní předem upozorňuju a stejně piju.
Je sranda, že se mi stýská po tom, jak jsem uměla pít a jak to bylo chutný a jak to byla zábava a nelikvidovalo mi to moji snahu být v pohodě a beze strachu ze sebe.
Pár panáků a jsem na tom, na čem jsem byla o prázdninách sama od sebe a před čím se snažím utéct.
Pár panáků a nahání mi strach koleje šalin a takový věci.
Dneska jsem to identifikovala. Mám strach, že mi mrdne v hlavě, jako to částečně dělalo a občas dělá. Mám strach, že mi mrdne v hlavě a udělám něco co nechci a ztratím. Jenom dvě věci. Nezabít se a nepodvést.
Když nepiju, tak ty léky myslím fungujou a to je fajn. Ale bojím se, co bez nich budu dělat.
Vrátit se domů, naobědvat se, usnout, probudit se o půl druhé a pak psát ZMP. Fakt mi to občas jde, ta snaha se sebou něco udělat.
Aby mi to příště bylo jasný:
Těším se do Prahy, na Velikonoce, na puťák, na tábor. Na hory, do Olomouce a do Španělska.
Kromě sexu existují i jiné věci, které mi přinášejí radost, třeba koncerty, cédéčka, programování, věci, které vytvořím, místa, na která se dostanu a někdy jídlo.
Chci do Indie na IOL, chci do Španělska, chci na Island, chci vychovat děti.
Mám kamarády, minimálně lidi, co byli na Silvestru a pár dalších by se ještě našlo.
Jako bych příště měla čas si tohle přečíst. To je jedno.