Archiv rubriky: Deníček?

Asi mám nějakej problém s lidma

Protože je mi z neznámých důvodů příjemný prospat celý odpoledne a probudit se až ve chvíli, kdy všichni spí. A pak teprv dělat ty normální věci, který bych dělat měla, ale bez lidí.
A nebo se prostě jen nudím a teď už nemůžu spát, to je taky možnost.
Ale lidi v mým jsou teď takoví zlejší, než byli. Ne přímo na mě. Je mi to jedno. Vlastně pro to nemám až tak moc přímých důkazů, jen to tak prostě je. Tak vám to říkám, abyste se nedivili, až začne třetí světová.

No dobře, asi mi trochu vadí prospávát hezký volný odpoledne. Tak nějak tradičně, pokaždé když nějaký existuje. Ať už za to může cokoliv. A teď jsem si zvolila variantu volnýho víkendu, která mě mírně děsí. Nejsem schopná dělat všechny ty věci, který nemají danej jasnej termín, respektive někdy ho možná měly, ale to datum už je jaksi dávno pryč. A spím. No proč ne.

Začala jsem teď najednou mít zas dobrý známky ve škole. Zrovna z takovejch děsivejch předmětů. Většinou z těch, co mě nebaví a nepovažuju je za důležitý. A pořád mám v matice čtyři body z deseti, ve fyzice jednu trojku a v češtině čistou dvojku. A to je takový… celkem smutný, protože na tom mi záleží. Do těchhle předmětů se neumím učit. Nikdy jsem to nedělala. A teď to najednou nefunguje.

Čas plyne. Zas. Hodně. Myslím, že to má něco společnýho s jarem. A já nestíhám a přitom se nudím a něco mi asi chybí, jen netuším co. Nějaká motivace, asi. Ale nevím k čemu vlastně.

A s tím víkendem musím vážně něco vymyslet. Jinak zas nebude mít žádnou hodnotu. Sliznic mě asi vážně štve svojí nepřítomností. Takový správný člověk, který z nějakého důvodu touží po tom být zkažen. Budu se uklidňovat tím, že kdyby byla Znouze, asi by nebyla Radůza.

Proč sakra píšu smutný články? Teď?

Metamorfóza

Ach.

Měním se. Cítím to. Tak silně. Nedává to smysl. Nemusí to dávat smysl. Prostě to je. Ani nevím, jestli je to vidět zvenku na mě jako člověku, ne písmenkách.

A vlastně se znám. Vlastně mě to nepřekvapuje. Ani to nepotřebuju nějak detailně popisovat. Je mi to vlastně jedno. Jen mě baví to vnímat. Takovej zvláštní tlak na duši, vzpomínky na kusy existence, kdy jsem byla taková. Vnímání jiných věcí jiným způsobem. Radost a nepotřeba spánku. Snění o hloupých budoucnostech místo počítání, vzpomínek na předchozích pár hodin a jiné přízemnosti. Sledování cizích lidí bez uhýbání očima. Chuť psát.

Sílí.

 
Konečně jsem zvládla sem v pondělí zvládla nacpat a postupně pak dodělat svůj vlastní theme. Asi to není vidět. Ale je to fajn. Teda skoro. Nějak jsem nezvládla nastavit nějaký slušný zobrazování galerie, i když tomu ještě věřím, jestli na to bude čas. Horší je, že mi přestaly fungovat všechny pluginy kromě disqusu (a ten nejspíš přežil jen díky tomu, že komentáře jsem taky ukradla twentytenu, protože stejně nejsou vidět v původní formě, tak je to jedno.) Je to hloupé. Nemám G+1, nemám prohlížení galerií, nefunguje mi Analytics. Nefunguje mi ani nic jinýho, co bych si sem třeba přidala. Celkem mi to vadí. A já jsem asi moc blbá na to, abych to pochopila, nastavila, zprovoznila. Ach jo.

 
Jsem zase (nebo pořád ještě?) neuvěřitelně oddílově aktivní. Přestávám se bát. Včera jsem přijela domů z povedené akce a následné porady natolik spokojená, že jsem jen tak, měsíc a půl předem otevřela dokument s pravidlama na velikonočky a zapisovala. Mám dobrovolně dvě hry sama za sebe. A to je na mě hodně velkej úspěch. A přitom vlastně absolutně nestíhám všechno, co jsem slíbila udělat. Ale to nevadí.
A přitom jsem si ještě před pár dny říkala, že si vlastně umím čím dál líp představit, že jednou třeba nastane nějaká situace, která mi v tom všem bude nějak bránit a že pak dokážu prostě opustit. Ale žijme přítomností.

 
Mám chuť dělat hrozně moc věcí, ale nic nestíhám. Zrušila bych školní docházku.

Je nepopsatelně supr slyšet písničku, kterou jsem poprvé slyšela bez deseti dnů před rokem, kvůli zvukařskýmu zemětřesení místo dvakrát jen jednou. A od té doby jsem jen čekala na to, až si ji pustím znova. A pak zjistit, že jako demo visí už celej ten rok jako demo na youtube, jen jsem ji nehledala.

Letos vychází hrozně moc důležitých hudebních alb.

Myslím, že letos je správný rok.

Jsem trochu… (doplňte libovolné adjektivum vyjadřující stav nebo pocit)

Je mi zvláštně.

Dost houpačkovitě.

Je jaro, rozhodla jsem to.
Můj blog je vlastně jen přehled počasí pro lidi, kteří jsou líní se podívat z okna.

Občas z toho mám takovej dobrej pocit. Optimistickej. Tvůrčí. A nacházím v sobě tu druhou, přestože si čím dál víc nejsem jistá, na které dvě se vlastně dělím. Ale tahle ráda nosí na krku tunu přívěsků a divný oblečení. Pokud odhlídneme od toho, že celá já mám jen jeden mozek a ten je divnej, protože je v něm víc osobností a vůbec, tak tahle ho má divnější. Je vysoce maniodepresivní, má fakt divný a fakt neodůvodnitelný stavy a slzama si rozmazává zápisky do dějepisu. A já vím, že jsem ji mívala radši a nadržovala jsem jí, když se hádaly, protože byla mnohem zajímavější a měla zajímavý myšlenky a tak.
A teď mě najednou vytáčí, protože ni nemám čas. A svět na ni nějak není uspůsobenej a vyvádí ji z míry. Vyvádí mě z míry nehoráznejma blbostma a vůbec mě to nebaví. Když se chovám tak, jak se před většinou lidí chovám poslední dobou pořád, jak jim docela vyhovuju a vlastně jsem to taky já, svět je mnohem jednodušší.

Mě jako celek děsí to, že jsem ztratila chuť být bláznem.

Odřezávání? Dospělost? Zima? To zakořeněné přesvědčení, že matika je důležitější než umění? Podlehnutí tlaku společnosti?

Ono je to asi jedno. Stejně to není tak zlý, jak se tvářím.

Ale zdá se mi absurdní, jak hrozně nenávidím rozhodování se mezi lidma, ale přesto se ještě navíc neustále rozhoduju mezi nějakejma svejma imaginárníma osobnostma.

 
Dneska se cítím blbá. Zjistila jsem, že jedním z důvodů, proč se moc neučím do dějepisu a nedělám týdeňáky je i to, že se nechci dozvědět, že to nedokážu. Je mnohem lepší dostat čtyřku, když jsem se pořádně neučila, než dostat trojku s tím, že jsem si to četla tři večery jak magor. Je lepší říct, že jsem zadání nepovinnýho příkladu vůbec neviděla, než si muset přiznat, že jsem blbá a nevím co s tím (nebo to dělám špatně a ještě ke všemu neumím násobit).

Jsem hrozná a mnohem radši nic nedělám, než abych něco dělala špatně. Tak obecně, už dlouho, jen mi to dneska nějak moc dochází.

Roztrhla jsem si obojek. Netuším, jak ho opravit nebo sehnat nějakej srovnatelnej.

Štve mě, když mi chrome o mým vlastním facebooku říká „Tato stránka je v jazyce španělština, chcete ji přeložit?“ Vyvádí mě to z míry, jako spousta jiných věcí.

 
Ale jinak z toho jara mám dost radost. A asi začnu v pátky zase jezdit do školy na koloběžce. Zjistila jsem, že se sluchátkama na uších se odráží dost dobře. A líbilo se mi dnešní ráno na sedmou, hezká rána na sedmou jsou základ. A glády se mi hodí k ponču, což mě při jejich pořizování vlastně vůbec nenapadlo.

A potkala jsem poprvé v šalině preventisty… fakt podivní lidé. Asi jejich existenci nechápu.

UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

No, klid, hele.
Jsem mimo, absolutně mimo, pomoc, pomoc.

Jsem na horách.
Tyhle hory jsou tak nějak tradičně hrozný.
Poprvé jsem celou domu nemohla nic dělat, neboť jsem měla omrzlý prsty. Loni by za všechno mohl vypovídat stav, kdy jsem během přehrávání svýho oblíbenýho padesátiminutovýho EP celou dobu jenom chodila dokola po zahradě a vyšlapávala do sněhu trojúhelník.
Letos tu nemám ani ten sníh. A tak.

Je mi zle. Stýskavě.
Na běžkách jezdím zásadně se sluchátkama na uších, zdá se mi, že je to jedinej způsob, jak si udržet myšlenky uvnitř hlavy a lyže směrem dopředu. A stejně upadám v jednom kuse do divnýho transu, kdy vlastně vůbec nevnímám, co právě dělám. Občas mi najednou dojde, že jedu dál, i když si pamatuju, že jsem si tak před minutou řekla, že zastavím a počkám na rodinu. Když jsem v tom transu někde uvnitř, tak alespoň vypadám normálně, prostě sedím a hledím před sebe. Ale děsivý je, že je to skoro pořád. Vlastně pořád jen spím, protože nevím, co jinýho bych měla dělat. Musím všem lézt totálně na nervy. Jsem na ně hrozně zlá. Ale prostě…

Pokaždé, když mrknu, vidím před očima lyžákový okamžiky. Především z noci na úterý, což je vlastně hrozně podivný, že se mi před očima míhají okamžiky, při kterých byla tma a ještě jsem měla zavřený oči. Ale je to vlastně to, co by se mělo před očima míhat každýmu psychicky zdravýmu člověku. Tak nechápu, co mě na tom rozrušuje.

Je tu televize. Čtu si teletext, to je po spánku druhá zábavná věc. Za půl hodiny má jít nějakej islandskej film s titulkama, asi se na něj podívám. Jsem teď zrovna celkem v klidu, možná se i zvládnu převlíct z běžkovýho oblečení.

Jak hrozný je být závislá na lidech.
Zajímalo by mě, jestli to celej svět taky tak prožívá. Ale asi jsem spíš divná.

Věřím a doufám, že tenhle článek někdy někde zveřejním.

//zveřejněno zpětně 18. 2. 2014 v 17:55 v restauraci penziony Bobrovník. Nesnáším to tady, ale nemám lepší wi-fi. Nevíte o nějakým dobrým připojení v Jeseníku?

Jo, a islandskej film byl dobrej, ale značně depresivní, protože se tam jedna postava utopila v moři kvůli tomu, že byla blázen a její manžel ji kvůli tomu neměl rád. Abyste věděli.

Polyžákový

Spala bych. Ale děsí mě psací odmlka a to, že by měla pokračovat ještě celý příští týden.

Jsem šťastná. To jo. Právě jsem se vrátila z akce, na kterou jsem se už kdovíkolik měsíců těšila víc, než na cokoliv jinýho. Takže bylo velmi pravděpodobné, že budu zklamaná. Ale nejsem, myslím.

Nemám ráda, když mi v noci teče krev z nosu.
Nemám ráda, když mě někdo mlátí za to, že někdo jiný chrápe a nerozezná nás od sebe.
Nemám ráda lidi, co odmítají v noci větrat.
Nemám ráda věci, které končí.

Ale jinak mám ráda všechny a všechno. Ňach.

„Ty máš sestru?“
„Jo.“
„Jen jednu?“
„Jo, ale vystačí tak za deset.“
„To je hyperaktivní?“
„Ne, ale je to velmi zajímavá osobnost.“
„Počkat, když ty o někom říkáš, že je velmi zajímavá osobnost… Tak je jako ještě divnější než ty?“

Doufám, že jsem správně rozdělila čas. Čas na spánek, čas na bdění, čas strávený s jednotlivýma lidma. Že jsem o nic důležitýho nepřišla. Nikoho moc nenaštvala svýma blbýma kecama a chováním. A tak. Ale jsem fakt šťastná.

Hraju online Flappy Birda. Jen tak, z nostalgie. To je rozhodně nezdravé.

Příští týden budu asi dobře nesnesitelná a ustýskaná.
Chci, aby zítra bylo školní pondělí.

Je zvláštní, že teď, po čtyřech letech, v prváku, teď, když začínáme tak napůl znova mám konečně pocit, že znám svoje spolužáky. Tak nějak hodně. Že jsou to prostě všichni fakt více méně kamarádi, nikoliv jen známí. Protože „známé“ zná člověk jen povrchově. Já je znám víc. A oni znají mě, a kupodivu už ne jako zveličenýho maskota pošuků, ale mě, vážně mě, tak jako málokdo mimo tu třídu. A jich je třicet. Představa normální čtyřleté střední je v tomhle směru hrozně děsivá.

Ale nápad jít na běžky je mým nápadem roku 2013. Prostě jo. A budu si ho přivlastňovat.

Lepší umřít na běžkách, než umřít na sjezdovkách.

Mám chuť šopovat. Mám chuť sjíždět sjezdovku a lovit pak lyže z lesa. Mám chuť zvát profesory na čaj. Mám chuť ležet na zemi, nechat se překračovat a fotit cizí koberec. Mám chuť nemoct usnout. Mám chuť hřát.

Vadí mi

Ach.

Jo.

Já nevím.

Sere mě skutečnost, že se neumím odpoutat od toho, že články mají nadpisy, nadpisy jsou otravné, ale celé je to bez nich tak nějak neúplné. A tenhle stejně zatím není vymyšlen.

Serou mě malý jara, protože je z nich celou dobu cítit, že za chvilku skončí a bude zas zima, respektive pseudozima. Myslím, že mi momentálně vyhovuje koncept zimy, kdy nemrzne a nesněží, ale je spousta šedé mlhy, za kterou člověk nemůže čekat nic horšího, než je ta mlha sama.

Zajímalo by mě, jestli nebo jak moc je na mě poznat, když mám depku. Když mám depku a ani si to nepíšu na ruku ani se jinak nesnažím, aby to poznat bylo. Nechci šířit negativní emoce a vadí mi, když je někdo šíří. Ale na druhou stranu občas potřebuju zachraňovat.
Zdá se mi zvláštní ten rozdíl mezi mnou psychicky pohlou na veřejnosti a psychicky pohlou doma. Jak svoje city projevuju milionkrát víc tam, kde se cítím více méně doma a před lidma, který považuju více méně za rodinu. Před jak malým množstvím lidí dokážu brečet nebo zuřit a kteří to vlastně jsou. Asi to umím tlumit, když chci, když moje krysí podvědomí chce, abych se chovala jako normální člověk.

Dneska mi bylo mizerně. Je mizerně. He sentido mizerně. Netuším proč. Spousta věcí mi hrozně vadila, ale to už je zas to mizerný rozlišování příčin a následků. Nejvíc mi vadí, že mi vadí takový blbosti. Vadí mi, že když sedím v matice sama, přestanu se ovládat a prostě s klepu. Vadí mi, že se cítím občas tak špatně a nevím proč a neumím to řešit. Vadí mi, že jsem v létě tolik jiná než v zimě a prostě to tak je.

Založila jsem si na to speciální kalendář a budu vypozorovávat závislosti. Snad. A taky seznam pomáhajících věcí.

Asi mi teď vadí úplně všechno. Vadíte mi všichni. Fáze, kdy už je úplně k ničemu dobrý jídlo, houpání se na houpačce, hudba i nakupování rádoby sherlockovskejch kabátů za třicet korun absolutně na nic. Asi čas jít spát.

Marco Hietala má dnes narozeniny. Tak jo.

Písničku do kapsy

27 článků tady. Dobrý vědět. A 83 za rok 2013 tam. 110. Not bad. Pod deset za měsíc. Takže bad. Ale ono je to asi jedno. Takový věci bych vážně řešit neměla.

Ale fakt je, že píšu nedostatečně. Nedostatečně článků na úrovni a nedostatečně vůbec. A já jsem nikdy nechápala, jak můžou lidi nestíhat psát, kvůli reálnýmu životu. Ve dne se žije a v noci píše. Ale uznávám, že to přece jenom není tak snadný.

2014. 14. 4. V tomto článku je nějak moc čísel zdá se mi. Ale co už. Silvestr a Novej rok jsou odporně umělý svátky, kdybyste to netušili. Ale to už jsem asi říkala loni. Každopádně jsem se letos rozhodla na všechny kašlat. Žádný PFka, žádné vroucí blahopřání, žádné slzy dojetí. Jen občas i skoro cizí objímající a líbající půlnoční lidi, co přišli strčit tu flašku někomu jinýmu, nebo třeba mi i popřát. A jedna esemeska teda. Dvakrát odeslaná, myslím. Psaná o den dřív, ve chvíli, kdy jsem nechápala, proč jsem si vlastně vykňučela právo tam jet a proč tam jsem.

Je celkem zajímavý, jak pár opilejch lidí, za střízliva v pohodě, dokáže znechutit jinak prostě dobrou akci. A taky ten vztek na sebe v jakémkoliv stavu, že nedokážu dost zařvat, vědět jistě včas co si myslím a s klidem to komukoliv oznámit. A taky chci umět dát někomu facku a nebát se, že budu leda k smíchu. To ty tenký ručičky, no.
Tak trochu ztráta iluzí o lidech a alkoholu. Ale asi jsem přesně tohle potřebovala. Za celou silvestrovskou noc jsem kromě toho šampaňskýho měla jedno pivo. Těsně před spaním, spíš ze slušnosti, když už jsem si ho objednala.

Nechme toho.

Došla jsem k názoru, že rok 2013, pokud ho teda mám brát jako nějaký celek, nebyl špatný. Vlastně byl dost dobrý. Hrozný na tom je, že jsem mu to celou dobu nevěřila. A dost divný taky je, že všechny vzpomínky co mám jsou najednou hrozně optimistický. Moje oblíbená je asi pohled na sebe do zrcadla ve výtahu po dubnové Znouzi s Kohoutama. Pár sekund. Měla jsem z kotle rozraženej ret. A usmívala jsem se asi jako měsíček na hnoji. Z různých důvodů. Po dost dlouhé době. Končila zima, alespoň ve mně.

Toho taky nechme, duben je obecně fakt fajn měsíc, ale teď je leden.

Mám pocit, že svět je dobře. Lidi jsou různí, děje se dějí, čas plyne tak nějak účelněji než poslední dobou. To se špatně popisuje, ale prostě to tak je. Asi jako rozdíl mezi tím, jestli se dívám na šestou sérii TBBT nebo na Sherlocka. I kdyby ten Big Bang byl třikrát delší, furt se mi zdál stejně o ničem a v každém ohledu by mě bavil míň.
A co je důležité, cítím se hrozně zamilovaně. Nevím, čemu to připsat, ale zdá se mi to po nějakých osmi měsících vztahu a radši nikdy tak moc nepočítané době něčeho vztahu blízkého takové zvláštní. Osmdesátiprocentní pravidlo a tak. Mám z toho radost a sestřička s krysou si o tom myslí své. Mám dojem, že ty dvě mají mnoho společného.

Měla bych jít spát.

A lidi by měli nosit písničky po kapsách, aby mi je mohli dát, až budu potřebovat prostě nějakou písničku. To by bylo užitečné.

A v písničkách by měly být absolutní rýmy, to si myslím.

Pustilo se mi Tides. Vždyť říkám, že bych měla jít spát.

Žít Vánočně

Dneska byl zase moc pěkný den.

Byla kosa a nesněžilo. To je vždycky dobře.

Poslouchám dokola cédéčko, které jsem od 37 dostala k Vánocům. A přemýšlím nad tím, kolik taková věc říká o člověku, který ji komponoval, a přemýšlím nad tím, že by možná nebylo od věci dodělat totéž, když už jsem se o to jednou snažila. Dodělat projekt jménem Zebří výběr, který nakonec skončil na osmi písničkách a přesně půl hodině a nebyla jsem schopná to doplnit na nějakou normální délku. Možná to zvládnu, když to vezmu nějak obecněji a neskončí to tak, že se mi z té přemíry spíše pomalejších a kýčovitějších písniček mých oblíbených interpretů pokaždé, když to po sobě poslouchám, chce brečet a občas trochu zvracet, přestože je jednotlivě všechny miluju, ale asi jsou na jedno brdo. To jsou mi problémy. A nejtěžší je to stejně naskládat za sebe tak, aby to dávalo smysl.

***

Ale nejlepší bylo potkat v pondělí v podchodu na nádraží punkáče a nechat si pochválit obojek a chvilku si povídat. Protože to se vyplatí, člověk se pak cítí nespoutaně a drsně a letně a tak to má být. Prý mám jít na Inseminačku, až tu budou. Proč ne, ale nesmím na to zapomenout. A stejně nejspíš zapomenu. A předtím v neděli na trzích cestou z Hobita nějakýho šermíře, který se mě ptal, z jaké látky mám plášť a v jaké jsem skupině. „V žádné, já si jen tak chodím.“

Hobit byl taky super, možná ne úplně takovým způsobem, aby to ocenili nějací pravověrní fanoušci, ale přesně takovým přehnaným způsobem, abych to ocenila já a řehtala se celou dobu na celý kino. Protože skákat trpaslíkům jedoucím v sudech po hlavách je prostě kůl. A taky tam byla první a nejspíš poslední mně sympatická elfice. Myslím, že sympatická byla právě kvůli tomu, že tam byla docpaná navíc, tudíž to byla jen falešná elfice a nemohla být proto tak divná, jako elfice pravé.

***

Dneska jsem veselý člověk aby bylo jasno. V červených kalhotách, oranžové bundě a duhové čepici a podkolenkách prostě nemůžete nebýt veselý člověk.

A asi mě baví chodit ven. K tomu jsem došla. V zimě se málo chodí ven a je to špatně. To je z toho, že člověk nemá vůbec čas, dokud je světlo. Mělo by se chodit ven místo vyučování, pořád. Svět by byl lepší, o moc.

Těším se teď na hrozně moc věcí. Na léto a na lyžák a dokonce na Vánoce a na spoustu maličkostí. A líbily se mi i věci dneška, dokonce se mi líbilo i poslední podělí. To je až nezdravé. Ale tak co.

Uživateli xy se líbí, že se vám líbí Deprese. Jo.

Spalas vůbec?

Zdá se mi, že čím víc mám pocit, že v noci něco naspím, tím jsem přes den unavenější a vypadám hůř. Už druhý úterý za sebou se mě někdo zeptal, kolik jsem toho v noci naspala a nechtěl věřit že hodně, hodně na svoje poměry.

A přitom spím. Zdají se mi sny. A ráno se z té postele jsem schopná vyhrabat dřív než pět minut před plánovaným odchodem z bytu, což není ani omylem obvyklý stav a děsí mě to natolik, že radši stejně nevstávám a jenom sedím a hledím do blba a objímám si kolena a přemýšlím. A přes to všechno mám jeden jediný zapsaný pozdní příchod z asi milionu.

V pondělky chodím do školy i ze školy více méně za tmy. Ráno více, odpoledne méně. Každopádně za tmy. „To je hrozný.“ „Co?“ „Ta tma.“
Ale vlastně není. Přožívám ju mnohem líp, než zimní dny. V noci je vždycky černo. A to je dobře.

Přišlo to. Pocity, stavy, nepěkný. Já je nečekala, já si je nevsugerovala, jako už jsem si vsugerovala značnou část svýho života, přišly samy. Není to tak, že bych si říkala, že je sníh, že je zima, že musím mít deprese. Mě začne být špatně a během chvilky začne sněžit. Vždycky. Pokaždé.
Příších pár hodin sněžit nebude, cítím to. Je to v pohodě.

Hřejí mě plány. Svět působí rozplánovaně. Plány jsou nejisté a mnohdy rozhodovací. Ale hřejivé každopádně.

Pocit, že zvládám vánoční dárky zmizel někde v dálce. Nemám moc času, na nic. A když ho náhodou mám, záleží jen na atmosférických poměrech, jestli ho prodepčím. „Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé,“ řekla Sova. „Cože?“ „Sněží.“

Ale celá jako bych se zas o dlouhé době vracela do nějakých vyšších abstraktnějších vrstev lidského bytí.

Rybí tuk, divný oblíkání, tulení k jinejm a pasní spousty kusů kecu, které by mě jindy nenapadly na kusy papíru, aby to mělo alespoň nejakej výsledek.
Možná to pomůže, žádnej neví.

Co? Kam poletíme?

To je fajn. Všecko je fajn. Tenhle svět je fajn a tak.

Ten koncert Poletíme? včera byl dokonalej. To se nedá nazvat jinak. Možná nejlepší ze všech koncertů, na kterých jsem kdy byla. Hráli fakt snad úplně všechno a hrozně jim to šlo a bylo tam strašně moc správně nadšenejch lidí a vůbec.

A cestou domů jsem konečně započala náhodnou rozjezdovou konverzaci, jako jsem si vždycky přála. Nejdřív o kroketách a vidličkách a pak o mém studiu a budoucnosti. Prý nemám chodit na VUT, protože tam chodili oni. No tak dobře. A celou dobu nás poslouchala moje nejlepší kamarádka ze školky a kroutila očima a nechápala, co to má být zač, protože je očividně málo pošuk. Lidi se od pěti let asi vždycky mění, kdo ví, která z nás dvou víc. Ale pr jí mám pak napsat.

Teď sedím v knihovně. Jsem asi strašně trestuhodná jelikož už sakra dlouho nemám průkazku a stejně tady trávím tolik času. Vlastně nevím, jaké místo by takhle v zimě k trávení času mohlo být lepší. Akorátní klid, veřejná wi-fi, teplo a spousta lidí, který by člověk mohl sledovat, kdyby chtěl. A knížky, který by mohl číst, kdyby chtěl. To že si je nemůžu pujčovat ještě neznamená, že je nečtu, chi.

Včera jsem byla produktivní. Nedělala jsem vůbec nic, co bych považovala za ztrátu času. Učinila jsem rozhodnutí. Budu se chovat tak, abych nepovažovala svoje sezení u počítače za ztrátu času. Tak to má být. Budu dělat jen a jen užitečný věci. Psaní článků z neznámých důvodů za užitečný považuju.

Knihovna to ještě podtrhuje, člověk tady nemůže dělat vyloženě blbosti, protože by se na něj divně dívali lidi, kteří ho zrovna náhodou sledují.

Možná si z toho udělám páteční rituál. To by bylo pěkné.

Tenhle článek je příliš o ničem na to, abych ho považovala za výplod produktivity.

Tak třeba… Ve středu mě vyděsilo, když jsem si uvědomila, jak jsem ovlivněná svým okolím. Jak na mě každý, s kým trávím čas zanechává stopy. Jsou to dobré stopy, protože se obklopuju jen a jen dobrými lidmi, ale furt stopy. Jak začínám vždycky mluvit stejně, smát se stejně, hýbat se stejně chovat se stejně. A že vlastně pomalu celá jsem jenom poskládaná ze všech, koho mám ve svým okolí.

Nevadí mi to úplně, jen mi to připadá zajímavý. Dá se s tím pak pracovat. Můžu se kamarádit s lidma, kteří se chovají tak, jak bych se chovat chtěla. A když jsem spokojená, mám hledat lidi sobě podobný. Nejdřív mě to rozčilovalo, ale nic s tím nenadělám. A rozhodně nejblbější řešení by bylo se izolovat, protože čím víc lidí mě ovlivní svojí blízkostí, tím různější budu mít pak tu kombinaci vlastností a tím víc budu originál.

Takže jsem v klidu.

A mám se hrozně dobře.