Myslela jsem, že to bude naprosto hustá výprava, o které sem po návratu napíšu skvělý motivační zápis a návod, jak s miminem dělat vše, na co máte chuť.

Nakonec to bylo husté trochu jiným způsobem, než jsem čekala, a taky jsem celé léto natolik dělala vše, na co jsem měla chuť, že čas něco ťukat do počítače mám až teď, třičtyři měsíce po návratu. A stejně si to chci zapsat, dokud si to pamatuju alespoň trochu. Některé útržky jsem napsala už v průběhu nebo krátce po, tak snad z toho zvládnu poskládat nějaký smysluplný slohový útvar. (Nakonec je to strašně dlouhý slohový útvar, pardon.)

Plány plány

Chtěli jsme v létě do Norska. S A., které měl být v srpnu rok. Po zvážení všech možných variant jsme došli k tomu, že tam doletíme letadlem, s sebou vezmeme stan, půjčíme si na místě auto a budeme tam týden až dva nějak bezdomovčit.

Ukázalo se, že ceny půjčovného se fakt hodně mění v průběhu sezóny, čím víc léto, tím výrazně dražší. Tím se nakonec určil termín a místo původně zamýšleného konce prázdnin jsme vše rezervovali na první půlku června. A dál už jsme toho radši moc neplánovali. Na mapu jsme si nakreslili hrubé kolečko přes jihozápad Norska, které bychom asi mohli stihnout objet, když s tím bude dítě v sedačce souhlasit. Petr si zařídil kreditku na půjčení auta. Problematiku spaní s kojencem ve stanu jsme vyřešili nákupem třetího dospěláckého spacáku s tím, že já s A. si spojíme dva dohromady a dosáhneme tak co nejbližšího stavu tomu, když spíme doma spolu v posteli (a otestovaly jsme to prvním letošním spaním ve stanu v květnu ve Žďáru nad Sázavou, kde v noci podle všeho mrzlo, tak asi v pohodě).

Den 1. 

Do noci balíme. Nevím, jak je to možné, ale poslední týdny se toho dělo tolik, že jsem vůbec nestihla těšení se, psaní seznamu potřeb, plánování, kam vůbec jedeme a nakupování chybějící výbavy. Nutno říct, že já jsem za celý květen nebyla žádný víkend ani chvilku doma a Petr dělal ani ne před týdnem státnice. A tak to prostě všechno děláme na poslední chvíli, den před odjezdem ještě jedeme nakupovat nové kalhoty pro mě a boty pro Petra. A přes noc vytváříme u A. na hrací podložce hromadu věcí, co chceme vzít s sebou. Zmiňuju to, protože A. se samozřejmě stihne vzbudit dřív, než jdeme spát my, načež dostane takový záchvat kašle, až se z toho nakonec poblinká. Trochu panikařím, ale doufám, že jí jen zaskočila slina, je přece blbost kvůli tomuhle rušit celou dovolenou. Ráno vypadá v pohodě, tak asi ok. 

V jedenáct nás vyzvedne můj taťka a bere nás do Vídně. A. cestou spí, ideální načasování. Cesty se bojím o dost víc než všeho spaní ve stanu a pěších výletů, ale říkám si, že v letadle, kde se bude moct hýbat a zkoumat, to bude nakonec asi lepší než v autě, které bývá většinou docela boj. 

A taky že jo, A zvládá letiště i letadlo s naprostým klidem. Vybavuju si, jak jsme o rok dřív v Itálii sledovali děti na letišti a dohadovali se o tom, jako které z nich bude to naše. Já měla pravdu, je to to, co vůbec nebrečí.

Na letišti v Oslu nacházíme naši autopůjčovnu a naše malé, roztomilé elektroautíčko. Nějak nastartujeme, a z garáže vyjíždíme rovnou na největší norskou dálnici (což je naštěstí celkem malá dálnice). Souběžně za jízdy naviguju, googlím, co znamenají nějaké věci v tom autě, a hraju si s háčkovanou mrkví. Je to trošku absurdní, trošku se všichni bojíme, ale Petr to zvládá skvěle a jedeme.

A pak už vystupujeme na parkovišti u jezera za letištěm, které je větší a krásnější, než jsem z mapy čekala. Bereme A. do nosítka a vydáváme se přímo do lesa a připadám si najednou jako naprostý přeborník v rodičovství a nejspokojenější rodina pod sluncem. Jsme tu, je to tu fakt hezký a všichni si to užíváme a máme absolutní svobodu.

Den 2.

Noc u jezera byla o něco lepší než v tom kempu ve Žďáru před měsícem. Rozhodně bylo větší teplo. Divné bylo, že pokaždé, když jsem se probudila (což přece jenom bylo pořád několikrát za noc), bylo světlo. V tom stanu před tím člověk neunikne. A. se budí někdy v 5 a už nechce spát. Ale zato zase kašle. A zase z toho zvrací. Do spacáku a na svoje oblečení. Zdá se, že nejlepší bude první zastřešené ubytování najít už na druhou noc a všechno to přeprat, nakonec objednáváme apartmán kdesi v horách na další dvě noci, ať to stihne i v klidu uschnout. Takže cíl dne je dostat se tam a cestou sehnat plynovou kartuši a jídlo na dalších pár dní.

Snídaně venku. Nakonec je mimo ten stan celkem zima. A. je unavená, nedivím se, když tak málo spala. Zatímco Petr balil našich milion krámů, vzala jsem ji v nosítku na procházku po okolí a skoro hned usnula. Docela chápu, že je tady národní kultura chodit po lese, je to tu krásný.

Kartuši se nám podařilo sehnat v obchodě Thansen v městečku Eidsvoll kousek od nás. Jdeme tam rovnou i do supermarketu (Kiwi) a kupujeme si spoustu pompézního jídla, ať využijeme tu kuchyňku v ubytování na maximum. A pak už vyrážíme na západ. A. zase hned usíná, mám radost, když je v autě vzhůru, obvykle ji to moc nebaví.

Naše ubytování je tady. Snažím se vymyslet, kde cestou zastavit a zkoumat okolí, aby to rozumě vyšlo na chvíli, kdy se děťátko pravděpodobně probudí, aby dávalo smysl si tam dát oběd a aby se tam Petr mohl na chvíli připojit na pracovní meeting. Nacházím Kistefos – muzeum, co je zároveň galerie moderního umění (hlavně venkovních soch) a technická památka historické papírny, což mi dohromady zní jako typ muzea, který by nás všechny tři mohl bavit. Začátek návštěvy byl poněkud krušný, Petr se připojil na call do práce, A. probudilo zastavení auta, je pořád nějaká posmutnělá a nezvládám ji rozveselit. Nakonec se kolosálně pokakala, řešíme kompletní převlíkání kdesi uprostřed areálu muzea, Petr se dvakrát vrací do auta, protože jsme ve spěchu vyrazili úplně nevybavení, prostě peklo. A pak střídavě usíná v nosítku a kňourá a nic ji nezajímá, je to celé nějaké podivné, tohle není naše dítě. Nicméně muzeum pěkné. Sochy nás baví, papírna pak ještě víc. Jen jsem čím dál nervóznější z toho unaveného děťátka.

Zbytek cesty proběhl celkem v klidu. (Zejména protože A. stále spala kdykoliv jsme jí nechali chvíli klidu. Jsem si už dost jistá, že jí něco je.) Vyjeli jsme nahoru do kopců a našli tam náš nový dočasný domov, jeden z asi 10 bytečků ve velké nově vypadající dřevěné budově. Na parkovišti jsme sami, celkově je tu mrtvo, je čtvrtek mimo sezónu. Uvařili jsme pompézní večeři, A. při prozkoumávání nového prostoru trochu otrnulo, ale pompézní večeři vůbec nechtěla. Změřili jsme jí teplotu… A má horečku. Chudák. Takže paralen, jdeme spát a uvidíme, co přijde dál.

Den 3.

Pršelo a pršelo a pršelo. A. má stále horečku. Takže neopouštíme byt a skoro ani postel. Teda my dvě, Petr jede do civilizace sehnat další čípky na horečku. Trnu představou, co by se stalo, kdyby cestou naboural a my zůstaly trčet v této pustině samy dvě.

Je pátek, tak radši před víkendem voláme A. doktorce. Doporučuje kontaktovat místního lékaře, pokud to neklesne do 48 hodin. Děláme lehký průzkum, kde by se to dalo po cestě v sobotu řešit. Z internetu jsme vydedukovali, že je tu nějaký systém pohotovostí (legevakt), kam má člověk předem zavolat (existuje telefonní číslo, které vás přepojí na tu nejbližší) a domluví si návštěvu. Nejbližší nemocnice je asi hodinu cesty zpátky směrem do Osla, což fakt nechceme, takže si rezervujeme další ubytování naopak o 100 kilometrů dál po plánované trase v obci Ulsåk a volat případně budeme až se tam budeme blížit.

Den 4.

Měla bych zmínit, že AirBnB ubytování, minimálně v horských oblastech, tu fungují tak, že majitel obvykle žije někde v Oslu a maximálně na dálku ovládá lockbox s klíči a topení. Ale rozhodně není schopen mezi jednotlivými hosty uklízet nebo převlékat povlečení. A tak typický požadavek je, abyste si dovezli vlastní povlečení a před odjezdem byt uklidili minimálně do stavu, v jakém jste ho našli. Povlečení s sebou samozřejmě nemáme, ale vyřešili jsme to piknikovou dekou místo prostěradla (ještě že jsme ji nakonec vzali) a spacáky místo peřin. A toto dopoledne bylo první z mnoha, kdy jsme důkladně uklízeli. Tady to bylo asi nejdůkladnější, protože ten byteček byl extrémě nový a nablyštěný.

Aby měl Petr prostor pro dokončení úklidu, vzala jsem (stále horečnatou a kašlající) A. ven. Bylo krásně sluníčko, ale tak střední zima, takže vlastně nevím, co se s takovýmhle pacientem může dělat. Samozřejmě sebou nemám žádnou nosící mikinu, protože jsem myslela, že už nemám přítulné miminko, ale malého průzkumníka, co potřebuje vlastní vrstvy, aby z nosítka mohl kdykoliv vystoupit… ale nemocný průzkumník je najednou přítulné miminko. Inspirovaná svojí novou brněnskou matkovskou kamarádkou kolem nás omotávám deku a je to překvapivě funkční. A celá ta procházka je taky překvapivě funkční, A. se zřejmě venku a vertikálně líp dýchá a spí líp, než celý včerejší den v posteli. Mám z toho radost, zvyšují se naděje, že z toho Norska i něco uvidíme. Takže po zamčení bytu vyjíždíme ještě nahoru na kopec a jdeme na asi patnáctiminutovou procházku k jezeru všichni tři. Tohle místo se mi extrémě líbí, fakt si umím představit tu strávit pár dní výletováním po horách… tak třeba někdy přístě. Teď ještě na tu pohotovost.

Vyrážíme na cestu, stavíme na parkovišti a voláme přímo na pohotovost v místě dalšího ubytování. Nejbližší pohotovostní lékař je ve městě Ål, hodinu cesty od naší aktuální pozice, relativně blízko našemu dalšímu přístřeší. Pomalu začínáme chápat, jak to tady všechno je. Že Norsko je obrovské a řídce osídlené, i takhle relativně blízko Osla. A že jsme v horách a města, co na mapě vypadají jako docela slušná centra (jakože já nevím, aspoň jako Blansko) ve skutečnosti naživo vypadají spíš jako chatová osada mezi kopci s průměrně jednou stavbou o více než jednom podlaží. Třeba ten Ål, kde má být ta nemocnice/poliklinika/domov důchodců/co to vlastně bylo, je spíš vlastně spíš jen toto zdravotnické zařízení s pár přidruženými budovami a víc nic.

Člověk by čekal, že na jediné pohotovosti široko daleko bude nával, ale budova je v sobotu až děsivě pustá, nikde ani živáčka. Nicméně zvládneme z cedulí pochopit, kam máme jít, až dojdeme do prázdné čekárny. Po našem příchodu se otevřou dveře a vyjde sestřička. „Is this A.? You are here right, wait here.“ Což mi přijde jako naprosto neuvěřitelná situace. Před hodinou jsme volali někam úplně jinam na nouzové číslo a teď nás tady čekají a znají jméno naší dcery. Pak už si nás bere hodný mladý doktor, vypadá, že se malého dítěte trochu bojí, hodně času stráví povídáním s námi, trošku míň ukazováním plyšového medvídka a docela málo tím, že A. zběžně vyšetří. Je to úplně jiné, než návštěvy naší doktorky v Česku. Ale celkově nás dost uklidní, myslí si, že je to jen viróza, doporučí nám snížit intervaly mezi antipyretiky tak, aby se vůbec nestíhala rozjet horečka a tělo mělo prostor si pořádně odpočinout a doporučí nám nějaký lék na kašel. A. dostane plastovou figurku dinosaura. Bohužel se ukáže, že místní lékárna má (teď, v sobotu odpoledne) zavřeno, a před námi je ještě neděle a pondělní státní svátek. Nejbližší lékárna, která by do pondělka mohla mít někdy otevřeno (pokud to není chyba na google mapách), je tři hodiny cesty v protisměru, tak na to kašlem, A. doslova. Bez léku na kašel se snad obejdeme, větší starost mi dělá, že někdy v pondělí nám se zrychlenou čípkovou frekvencí dojde Nurofen.

Jedeme se ubytovat. A protože žijeme v domnění, že zítra budou zavřené obchody, jdeme každý jednou do Kiwi přes ulici. Nakupování a jezení je nakonec naše oblíbená kratochvíle, protože tu nemáme moc lepších věcí na práci. Myslela jsem, že tu bude hrozně draho, ale není to tak zlé. Kurz norské ku české koruně je už zhruba 2:1 (dřív to bylo 3:1) a většina cenovek je jako u nás, tedy je to v průměru dvakrát dražší. Ale když člověk hledá, některé věci ani dražší nejsou. A hlavně je tu spousta neprozkoumaných podivností a bonbóny na váhu, které si pořád kupujeme a pořád zase mizí.

Den 5.

Zase jsme tu dvě noci, zase se den mezi nimi válíme v posteli. Tento byt je trochu míň luxusní než ten minulý, ale pořád dost. Nad postelí máme okno s výhledem na hlavní silnici, což A. ve chvílích, kdy je jí líp, dost baví. Petra zase baví obří vodopád v dáli za jiným oknem.

Jdeme na krátkou vycházku po okolí, nacházíme spadlý most, skanzen a ovce.

Většinu času je ale A. prostě blbě, hodně spí, hodně kašle a odmítá nemléčnou stravu.

Den 6.

Ve chvíli, kdy nám dochází Nurofen, se A. poprvé nevrátí horečka po 5 hodinách od posledního léku, ale až asi po 12. Uf, to už snad nebude potřeba střídat účinné látky. Mě začíná škrábat v krku, zítra mi asi bude blbě, ale zatím funguju, tak si to musím náležitě užít.

Pokračujeme dál. Už je jasné, že původní plán nemáme šanci stihnout, takže novým cílem je vidět fjordy a vrátit se zpět jakoukoliv jinou cestou, než jsme přijeli.

V půli dnešní etapy zastavujeme a jdeme na výlet po Kongevegen, staré cestě pro povozy překonávající Norské hory. Je to významná výprava, jednak je to jedno z mála míst, která jsme měli vyhlídnutá už v rámci původního plánu, druhak je to tu hezké, ale hlavně fakt někam jdeme, nikdo z nás nemá teplotu a celá procházka měří asi 4 kilometry, což z ní dělá nejdelší výlet celé výpravy.

Pak v rámci přejezdu ještě jedeme trajektem přes první fjord. Krajina se zase dost mění, kopce jsou tu najednou šíleně strmé a rozdíl mezi fjordem a řekou je opravdu zcela zřejmý. Další ubytování máme ve městě Sogndal, které tentokrát je už opravdovým městem, co nevypadá jako chatová osada. Dokonce bydlíme ve sklepě našich ubytovatelů, máme tu peřiny a nemusíme zajišťovat kompletní úklid před dalším nájemníkem. Ale zase tu nemáme žádný výhled na vodopád. Teda, vlastně jsme ve sklepě a nemáme výhled vůbec na nic.

Den 7.

Je mi blbě. Jediným programem dne je zátah na lékárnu (čípky s ibuprofenem se tu vůbec neprodávají, takže bylo úplně jedno, že jsme dřív nesehnali otevřenou lékárnu) a krátké kolečko po městě, kde si musím několikrát sednout a odpočívat. Krátkých výletů by z tohoto místa šlo naplánovat hned několik, ale nejsme schopni ničeho a jen hnijeme v našem sklepě. Je to celkem depresivní, ale alespoň A. už je líp.

Den 8.

Je to týden od prvních příznaků a A. stále občas hodně stoupne teplota. Petra začíná škrábat v krku. Rozhodneme se nic nezanedbat a podruhé voláme české dětské doktorce. Ta zní skoro vyděšeně, tohle prý rozhodně není při viróze normální, posílá nás zpět k lékaři a máme si vydupat testy na konkrétní viry, CRP a kdoví co. Voláme na pohotovost (tentokrát zkoušíme to celostátní číslo, co vás má připojit na nejbližší pohotovost a jako cizincům nám nefunguje, celkem bug). Objednávají nás až na půl třetí odpoledne, což je až po check-outu z našeho ubytování. Landlordi nereagují, ale rozhodneme se, že nemocné dítě je dostatečná výmluva na to zůstat hnít ve sklepě o dvě hodiny dýl.

Konečně míříme do místního zdravotnického zařízení. Je tu spousta pacientů i zdravotníků, čekáme, úplně jiný zážitek než v sobotu v horách. Dnešní doktor je starší a mnohem míň něžný, než ten minulý, nijak nás neuklidní, ale čiší z něj taková autorita, že si žádné testy stejně vydupat nezkoušíme. V sobotu byly faktory, proč se neznepokojovat, že hezky pije a dobře reaguje na léky, dnes je to, že má pořád sílu při vyšetření brečet. Nicméně závěr se nemění: viróza, dávejte paracetamol a čekejte, u nás v Norsku ty nemoci klidně trvají dýl.

Kolem čtvrté konečně vyrážíme dál. Plán je přejet do vedlejšího údolí na vedlejší dálnici (tzn. silnici značenou na mapě zeleně, na které se jezdí obvykle 80 a nejsou tam tak šílené zatáčky). Máme tam ubytování na další dvě noci kousek v horách v chatce na tábořišti nejaké norské mládežnické organizace. Než dojedeme na tu vedlejší dálnici, je to kousek po silnici značené oranžově, se kterými nemáme moc zkušeností. Snad to bude v pohodě. Trochu děsivé je, že pokaždé, když zadáme cílový bod do navigace v autě, restartuje se nám celý palubní počítač. Mapy.com to jistí.

Snažím se z mapy odhadovat, kde by mohla být hezká místa k zastavení, tohle bude spíš dlouhý přejezd, ale na nějaké procházky cestou nemáme ani sílu, ani čas. Nakonec na samém začátku cesty, ještě než opouštíme fjordy, zastavujeme hned třikrát, protože neumíme vybrat, které odpočívadlo bude nejhezčí. Hezká jsou všechna. Ochutnáváme vodu, abychom zjistili, jestli je voda ve fjordech slaná (odpověď je nudná: trochu slaná).

Pak už A. usíná, opouštíme nadmořskou výšku 0 a prvními serpentiny stoupáme do hor. Nějak nás rychlost toho stoupání překvapí. Jak vysoko vlastně máme vyjet? Zvládne to vůbec naše baterka? Zkoumám mapu a zjišťuju, že jsme zatím asi ve 300 m.n.m. A že nejvyšší bod tohohle krátkého přejezdu na druhou dálnici je asi 1400. Asi to bude časově ještě delší, než jsme čekali. Během následujících 80 km a asi tří hodin zjišťujeme, že zřejmě projíždíme nějakou vyhlídkovou trasou, aniž bychom s tím předem počítali. Každou chvíli zastavujeme. Je tu všechno. Hory, vodopády, výhledy, sníh, hotel s půjčovnou běžek. Je tu toho všeho tak hrozně moc a je to tak krásné a obrovské, že se mě zmocňuje bláznivý strach, že už se mi doma v Česku nikdy nic nebude líbit.

Baterka to zvládla. Do těch 1400 metrů vyjíždíme se 40 %, a pak už je to jen z kopce, takže ve městě Otta ve 300 m.n.m, kde jdeme večer nakoupit, máme stále 40 %. Co to naopak nezvládá, jsou naše rýmou ucpané uši, au, kam se hrabe letadlo. Údolím už to pak jde rychle, ale do ubytování nakonec stejně dorazíme někdy v 11 večer. S radostí zjišťujeme, že se tu dají dát matrace na zem a konečně po týdnu jednou nemusíme trnout, jestli nám dítě nespadne z postele. Jdeme spát.

Den 9.

Nečekaně získáváme diagnózu. Včera jsme v Kiwi měli chuť na něco sladkého a koupili jsme si balíček skořicových rolek. Ráno mi jednu Petr přináší do postele s dotazem, jestli voní jako skořice. Voní. On to necítí. Covid zní jako zcela zřejmé vysvětlení celé naší nemoci. Petra dnes čeká její největší síla, A. je (tak zhruba od včerejší návštěvy lékaře) definitivně bez horeček a já jsem se rozhodla, že už mi bude dobře.

S A. zkoumáme ubytování. Je to tu skvělé, vyhovuje nám to mnohem víc, než předchozí nablýskané byty. Máme k dispozici celou chatu, kde by se pohodlně vyspalo tak 15 lidí, a v celém areálu tábořiště jsme sami. V místnosti, která slouží jako sklad všelijakého harampádí, nacházíme odrážecí autíčko a venku houpačku a trampolínu. A je krásně, sundáváme zimní vrstvy a válíme se před chatou v trávě. Konečně to zase trochu působí jako ta dovolená, kterou jsem si představovala.

Odpoledne se rozhodnu, že dovolená, kterou jsem si představovala, nespočívá ve válení se na jednom místě, beru A. do nosítka a jdeme se samy dvě projít. Bohužel okolí není až tak zajímavé, nevím, jestli jsem se moc nerozmlsala tím včerejším přejezdem, ale široko daleko jsou jen hromady dalších chat a krajina se tu až tak moc neliší od té české. To první údolí bylo prostě hezčí. Za cíl si dávám rozhlednu asi tři kilometry od nás, ale nakonec to zbaběle vzdávám, protože mám pocit, že ten kopeček prostě v současném stavu a s devítikilovým závažím neudýchám a nechci někde cestou umřít.

Den 10.

Petr stále vypadá zničeně, šetříme síly na přejezd. Ubytování hledáme na poslední chvíli a bereme ho jen na jednu noc, ať jsou přejezdy kratší a ještě vidíme co nejvíc míst. Nakonec vybírám farmu kus cesty mimo naši přímou trasu, protože chci zase něco nového, ne jen náhodný byt někde u silnice. Dopoledne si ještě užíváme teplo a válení v trávě před chatou. Po dlouhé úvaze tu necháváme nenačatou plynovou bombu, kterou jsme koupili v den 2., protože ztrácíme naději, že bychom ještě mohli vařit venku. A tady je asi největší šance, že tu po nás bude bydlet někdo, kdo ji využije.

Přejezd nic moc. Sjezd z kopce je opět peklo pro uši. Nedaří se mi vytipovávat zastávky, nejdřív nacházím hezký kostel, který je sice fakt hezký, ale zrovna v něm probíhá pohřeb a tak tam nechceme okounět. Pak vytipuju odpočívadlo s dětským hřištěm, kde ale nakonec žádné hřiště není a tak jen odpočíváme vedle záchodů.

Na farmu přijíždíme na naše poměry docela brzy. Asi jsme si fakt mohli radši rezervovat něco blíž trase, ale je to tu rozhodně působivé. Máme k dispozici celý dům o zhruba stejné velikosti, jako je hlavní dům hostitelské rodiny. Obrovský obývák, obrovská kuchyně, kde je místo ledničky ledničková místnost, asi 4 ložnice. Je to tu zřejmě postaveno tak, aby tu mohla trvale bydlet rodina s dětmi, ale teď jsme tu my, na jednu noc. Tak si to alespoň užíváme jak můžeme. S A. zkoušíme jít večer ještě ven, ale jestli jsem včera říkala, že v okolí nic není, tak to nebylo nic oproti tomuhle místu, kde se navíc nedá nikde projít, protože všude jsou oplocené pastviny (ale krávy z nich šly už spát, takže ani na ty se nepodíváme). Nedaří se mi vymyslet okruh mimo ohrady, takže když A. začne po pár set metrech kňourat, radši se otáčím a vracím se stejnou cestou zpět.

Den 11.

Poslední den, zítra ráno nám to letí. Ubytování na další noc jsme včera večer nezvládli vybrat, takže se ho pokoušíme hledat teď. Je sobota a je to žalostně probrané, zvlášť vzhledem k tomu, že potřebujeme být co nejblíž letišti. Nakonec rezervujeme nějaký trapný pokoj za cenu tohohle obrovského baráku.

Zmocňuje se mě teskno. Měli jsme tu 10 dní chodit po horách a spát nadivoko ve stanu a místo toho jsme si natolik zvykli na luxusní ubytování pod střechou, že nám přijde normální dát tisíce za přespání v něčím pokoji, v noci kdy má být teplo, v zemi kde se legálně smí stanovat všude, když máme auto plné stanu a spacáků. Jsme zřejmě staří a zpohodlnělí a nudní a už nás v životě nečeká žádné dobrodružství. Moje mladší já by mnou nevýslovně pohrdalo. Moji mladší kamarádi mnou pravděpodobně nevýslovně pohrdají. To, že máme covid a mimino zanedbejme. Jsem smutná a protivná.

Vesmír vyslyšel moji protivnost a po pár minutách přichází zpráva z AirBnB, že náš ubytovatel tento termín nabízel omylem, ale ve skutečnosti není k dispozici a naše rezervace se ruší. Znamení z vyšších sfér, kašleme na to, žádná rozumná alternativa už tam stejně není, postavíme si ještě jednou stan, všechno bude, jak má být, jen škoda, že jsme se zbavili té kartuše. Z AirBnB nám ještě volají a snaží se nám nabídnout náhradní řešení. Skutečnost, že o něj vůbec nestojíme, je zcela mate.

Vyrážíme na cestu, není to dnes daleko. Obědovou zastávku plánuju na břehu jezera, v parku ve městě Brumunddal, kde to vypadá, že bude spousta hřišť a všelijakých atrakcí. Přijde mi, že dětské infrastruktury si tady A. zatím užila málo. Když přijíždíme na místo, zjišťuju, že jsem to s atrakcovitostí místa asi přehnala. Není to tu moc hezké, ale zato je tu asi milion lidí a nějaký festival skákání nebo co, všude spousta stánků a trampolín, parkourových překážek, hlasité hudby a hopsajících bláznů. Nacházíme kousek trávy a jíme svůj chleba se sýrem s výhledem na komentované skoky do vody, a pak míříme zase zpátky k autu.

Vesmír zřejmě vyslyšel i moji touhu po dobrodružství starých, zpohodlnělých a nudných lidí. Auto hlásí ušlé kolo. Už se nám to tu stalo 6. den, ale to jsme ho prostě dofoukli, jelo se dál a skoro jsme na to zapomněli. Nicméně s tím asi fakt něco je. Naštěstí jsme hned u benzinky, ale když kolo zkoušíme dofouknout, syčí. Není divu, když je v něm zaražený kus železa.

Nejdřív jen lamentujeme. Jsme pitomých 80 km od letiště a všude je tady civilizace. Rozhodně to není neřešitelná situace, ale prostě nevíme, jaká je standardní cesta, jak takovou věc s půjčeným autem řešit. Nechceme to pokazit ještě víc a nechceme zbytečně platit nějaké drahé norské služby z vlastní kapsy.

Nakonec se odhodláváme zavolat do půčovny. Proklikáme se přes armádu robotických hlasů v různých jazycích až k opravdovému člověku, ale ukazuje se, že jsme na lince asistenční služby a ne samotné půjčovny. Klidně pro nás dojedou, ale co je standardní postup, jakou máme smlouvu a kdo to bude platit paní pochopitelně neví. Zkoušíme pokus číslo dva a přes armádu robotů se připojujeme do naší autopůjčovny, pobočka letiště, kde to nikdo nebere a nebere. Nakonec zkoušíme pobočku na vlakovém nádraží, kde to někdo vezme, ale zdá se být úplně mimo. Co máme dělat neví, o naší smlouvě nic neví, vlastně nám neumí nijak pomoct a nechápeme, proč tam vůbec sedí. Já mezitím na základě všech možných dokumentů docházím k závěru, že na tohle určitě pojištění být musíme, a zavolat asistenční službu se mi zdá jako možná bezpečnější varianta, než se to snažit nějak sami opravovat. Voláme znovu té jediné rozumné paní z asistenční služby… a na 24/7 lince to v sobotu po 16. hodině najednou nikdo nebere, nebere a nebere. Nezbývá nám než vytáhnout opravnou sadu, pochopit návod a nastříkat to do kola. Obdivně hledím na svého manžela, který tento úkon jen tak dokáže, a připadám si dospěle jako dosud nikdy.

Po nastříkání se s autem musí ještě chvíli pomalu jezdit, aby se pěna v kole správně rozprostřela. My s A. se zatím vracíme ještě jednou do parku, kde tentokrát zvládneme projít až za skákací festival a najdeme normální dětské hřiště. A. překvapivě moc nezajímá, ale baví ji lezení po trávě do kopce, jsem na ni hrdá. A ona zase baví dvě malé holčičky z velké muslimské rodiny, která tu má piknik. Nakonec se seznamujeme, rukama, nohama a mobilem s překladačem, který holky nosí na přečtení mamince na deku. A dostáváme dva kousky falafelu, které bohužel nemám za co směnit. Tak alespoň k něčemu bylo tohle zdržení dobré.

A pak už zase jedeme, na jistotu na spací místo u jezera, kde jsme spali první den. Bereme to ještě přes Kiwi, abychom nabrali všechno oblíbené jídlo, které chceme někomu doma dát ochutnat (tedy rybí pastu, hnědý sýr a strašlivě levnou brusinkovou marmeládu). Plánovala jsem si, jak dnes večer dojedeme brzo, budeme se veselit u toho krásného jezera a smutnit, že nemáme plyn na uvaření nějaké ešusové šmakulády, ale nakonec dojíždíme asi v osm, takže vzhledem k tomu, že ráno brzo vstáváme, se akorát snažíme co nejrychleji postavit stan, nacpat dítěti kus chleba s něčím, uspat ho a vymyslet co nejstrategičtější rozložení věcí do zavazadel, aby to ráno bylo co nejjednodušší a aby nám nic neuletělo ani když ráno najdeme auto zcela bez kola, nebo tak něco.

Den 12.

Zoptimalizovali jsme to výborně, ráno jsme bleskoví. Z našeho defektu si v půjčovně vůbec nic nedělají, jediné zdržení je fronta na přepážku a drobná přebalovací katastrofa (přičemž ale tyto dvě věci řešíme paralelně, takže jsme stejně bleskoví). Dopadá na mě všechna únava. V letadle nás (ještě jednou naposledy) bolí uši, ale A. let opět zvládá výborně, já její držení na klíně o něco hůř. Svým zjevem (a skutečností, že si Petr před vzletem převlíká kalhoty, protože je v letadle děsné vedro) způsobujeme, že si od nás odsedávají lidi, ale to je asi jejich problém, naše dítě se chová ukázkově a my se o to snažíme taky. Ve Vídni je horko. A příbuzní, co vás vyzvednou i s dobíhajícím covidem na letišti a celou cestu domů vám nabízí svačinky jsou k nezaplacení.

…

Překvapilo mě, jak fyzicky nedostupná může být zdravotní péče v takovémhle státě, jak velké a řídké Norsko je, i když jsme celou dobu byli relativně blízko Osla. Už nikdy nikam nejedu bez lékárničky. A možná bych si do ní těch léků měla strčit víc. Zapůsobila na mě rozdílnost přístupu lékařů k tomu, jak vyšetřovat a léčit. A že doma můj hlavní strach z ordinací spočívá většinou v tom, že mě nějaký doktor sprdne za to, co jsem zanedbala a udělala špatně, zatímco v Norsku v tom, že je ten stav fakt vážný a zanedbají ho oni.

Čekala jsem, že to tam bude vypadat hezky, ale stejně to předčilo moje očekávání. I v téhle osekané variantě.

A pak mě asi taky překvapilo, že to nakonec nebylo až tak strašně drahé, jak bych čekala. S autem jsme si mohli ubytování vybírat mnohem víc, než jsme zvyklí, a každé nás stálo kolem 2000 Kč na noc. Vždycky to byl celý byt s kuchyňkou, v některých případech až nepatřičně hezký nebo velký. S jídlem to taky bylo v pohodě, jak už jsem psala kdesi v půlce článku. Jet tam znova, beru si toho z domu míň.

Píchlé a opravené kolo bylo autopůjčovně opravdu zcela jedno i zpětně. Zato jsme zaplatili pokutu s řádnou přirážkou od půjčovny za jedno nezaplacené mýtné (na odbočce k ubytování 2. a 3. noc), které nebylo napojeno na centrální systém rozpoznávacích kamer a automatického placení, ale muselo se někde nějak aktivně platit, což jsme z cedule za jízdy nepochopili.